Imagine dining in a European capital where you do not know the local language. The waiter speaks little English, but by hook or by crook you manage to order something on the menu that you recognise, eat and pay for. Now picture instead that, after a hike goes wrong, you emerge, starving, in an Amazonian village. The people there have no idea what to make of you. You mime chewing sounds, which they mistake for your primitive tongue. When you raise your hands to signify surrender, they think you are launching an attack.
Communicating without a shared context is hard. For example, radioactive sites must be left undisturbed for tens of thousands of years; yet, given that the English of just 1,000 years ago is now unintelligible to most of its modern speakers, agencies have struggled to create warnings to accompany nuclear waste. Committees responsible for doing so have come up with everything from towering concrete spikes, to Edvard Munch’s “The Scream”, to plants genetically modified to turn an alarming blue. None is guaranteed to be future-proof.
Some of the same people who worked on these waste-site messages have also been part of an even bigger challenge: communicating with extraterrestrial life. This is the subject of “Extraterrestrial Languages”, a new book by Daniel Oberhaus, a journalist at Wired.
Nothing is known about how extraterrestrials might take in information. A pair of plaques sent in the early 1970s with Pioneer 10 and 11, two spacecraft, show nude human beings and a rough map to find Earth—rudimentary stuff, but even that assumes aliens can see. Since such craft have no more than an infinitesimal chance of being found, radio broadcasts from Earth, travelling at the speed of light, are more likely to make contact. But just as a terrestrial radio must be tuned to the right frequency, so must the interstellar kind. How would aliens happen upon the correct one? The Pioneer plaque gives a hint in the form of a basic diagram of a hydrogen atom, the magnetic polarity of which flips at regular intervals, with a frequency of 1,420MHz. Since hydrogen is the most abundant element in the universe, the hope is that this sketch might act as a sort of telephone number. | Představte si, že jste si vyšli na večeři v hlavním městě evropské země, jejíž jazyk neovládáte. Číšník zná stěží pár slov anglicky, ale rukama nohama se dorozumíte aspoň natolik, abyste pochopili, co je v nabídce, objednali si, najedli se a zaplatili. A teď pro změnu dejme tomu, že jste zabloudili na túře amazonským pralesem a vyhladovělí doklopýtali do vesnice. Místní domorodci naprosto netuší, co si o vás mají myslet. Pokoušíte se napodobit zvuky žvýkání. Domnívají se, že na ně hovoříte svým primitivním jazykem. Zvednete ruce na znamení, že se vzdáváte. Považují to za přípravu k útoku. Komunikovat bez společného kontextu je obtížné. Například do úložišť radioaktivního odpadu nebudou lidé smět zasahovat ještě desítky tisíc let, a přitom už angličtina z doby před pouhým tisícem roků je pro většinu dnešních uživatelů naprosto nesrozumitelná. Úřady si proto lámou hlavu, jak nebezpečná skladiště označit. Odborné komise už přišly se vším možným, od vysokých betonových jehlanů přes Výkřik od Edvarda Muncha až po geneticky upravené rostliny, které umějí změnit barvu na výstražnou modrou. U ničeho ale není záruka, že to bude fungovat i v daleké budoucnosti. Někteří z těch, kdo vyvářeli označení jaderných úložišť, se zároveň podíleli na ještě náročnějším úkolu: jak komunikovat s mimozemskými bytostmi. Daniel Oberhaus, novinář magazínu Wired, na toto téma napsal knihu Extraterrestrial Languages (Mimozemské jazyky). Vůbec nevíme, jakým způsobem mohou mimozemšťané přijímat informace. Začátkem 70. let 20. století byly do vesmíru vyslány dvě sondy, Pioneer 10 a 11, nesoucí destičky s vyobrazením nahých lidských postav a se schematickým znázorněním polohy Země. Naprosto základní údaje, ale i ty přinejmenším předpokládají, že mimozemšťané vidí. Šance, že některou ze sond někdo najde, je ovšem skutečně mizivá. Lepší vyhlídky na navázání kontaktu slibují rádiové vlny vysílané z naší planety a pohybující se rychlostí světla, jenže stejně jako na Zemi, i v mezihvězdném prostoru je nutno naladit přijímač na správnou frekvenci. Jak mimozemšťané poznají, která je ta pravá? Plakety na sondách Pioneer obsahují nápovědu v podobě zjednodušeného nákresu atomu vodíku, jehož magnetická polarita se mění v pravidelných intervalech s frekvencí 1 420 MHz. Jelikož vodík je nejběžnější prvek ve vesmíru, existuje naděje, že tento obrázek může posloužit jako svého druhu telefonní číslo. |