Když mi žena sdělila, že je těhotná, pocítil jsem stejné sevření žaludku jako při náhlé jízdě dolů na horské dráze. Měl jsem z toho velkou radost, to jistě, ale ... ježkovy oči. Rodičovství je přece pro ... no, pro rodiče.

Takže jsem tam stál s očima navrch hlavy, potil se jak v sauně podobně jako špatně nakreslený komiksový hrdina a hlavou se mi honila spousta otázek. Zároveň jsem se pokoušel vzpamatovat a připravit na trvalou péči a odpovědnost za jiného živého tvora (tedy kromě kočky). Teď jsem byl najednou zodpovědný za to, aby ten človíček vyrostl a nestal se z něj nějaký netvor. A stane-li se z našeho dítěte asociál, bude to moje chyba. Nenajde-li Lucembursko na mapě, můžete mě žalovat z neposkytnutí lepšího vzdělání. Budou potřebovat terapii, to samosebou také padne na mou hlavu. Vždyť existuje tolik možností, jak se vydat špatným směrem!

Ještě si pamatuji na den, kdy mě otec usadil a neobratně mi vyprávěl o ptácích a včelách. Zřejmě se jednalo o tu netrýznivější a nejtrapnější půlhodinu v našem životě. Takovou věc bych už nemohl nikomu jinému udělat.

Možná se vám zdá, že jsem trochu předbíhal událostem. Říkal jsem si, dokážu to a budu skvělým otcem! Naše dítě vyroste a stane se z něho dobře vychovaný, vzdělaný a bezúhonný občan této planety, aniž by ke mně chovalo nenávist.

A pak jsem si děťátko představil – stále ještě v bezpečí bříška mé ženy, jak náhle otevře vylekaná očička při vnuknutí neodbytné myšlenky: „A co když to táta přece jen nedokáže?“